Mezinárodní seminář
s velmistrem Pak Čong-suem v Kanadě
Opět jsme se jednou s Martinem Zámečníkem vydali na cesty. Já jsem dojel do Prahy raději už den předem a přespal u sestry (abych byl víc v klidu a měl „časovou rezervu“). Autíčko jsem nechal stát půlkou na trávníku, takže jsem si celý výlet užíval s myšlenkou, jestli ho tam najdu s botou, bez ní anebo taky jestli ho tam najdu vůbec.
Ve středu ráno jsme si dali sraz na ruzyňském letišti a vyrazili jsme. První horkou chvilku jsem si prožil, když jsme přestupovali na letišti v Paříži (měli jsme na to mimochodem 5 minut) a Martin laškovně prohlásil při kontrole zavazadel u ostrahy „Maybe I am a terrorist“. I kapičky potu vyvstaly mně na čele a už tehdy jsem věděl, že to bude veselý výlet…
Let do Toronta proběhl klidně a po usednutí stroje na zem jsem si mohl říct, že už mi schází k navštívení pouze poslední kontinent - Austrálie. Ale teď jsme byli v Americe… Dostal jsem se přes hustou černošku na imigračním, která chtěla snad vědět i o mým suchým z nosu :-)) Ovšem během první půlhodinky po přistání jsem se nestačil divit, jak jsou Kanaďané milí a vstřícní. Starší arabský chlapík v cestovce nám poradil, jak se nejlevněji dostaneme do centra, zamluvil nám hotel blízko velmistrovy tělocvičny (asi 10 min. chůze po 7-mi miliónovém Torontu) a bylo to i za dobrou cenu. Došli jsme na autobus a chtěli koupit lístky dle doporučení Arabáče z cestovky, avšak statná mladá černošská řidička jenom na Martina žertovně mrkla očkem, cvakla dva lístky a povídá „Neztraťte je ;-) “, takže další haluz, nechtěla prostě nic… Přestoupili jsme z busu na metro a po výstupu z metra rozbalujeme mapu. Ještě než jsme to stihli, přiskočila k nám bleďounká studentka s dotazem „May I help you?“. No prostě to vypadalo, jako kdyby byla vyhlášená soutěž kanadského televizního štábu převlečeného za české turisty a hrálo se o obrovské ceny… Všichni se mohli přetrhnout, aby nám pomohli :o)
Ubytovaní jsme byli v malém domácím hotýlku s čínskou paní domácí (70), která se chtěla s námi dokonce z legrace prát, když jsme jí řekli, proč jsme v Kanadě. Když zatnula své miniaturní pěstičky a začala poskakovat, neubránil jsem se smíchu. První večeři jsme strávili odděleně, neboť ani jeden z nás se nepřekonal (já k číně a Martin k McDonaldovi), ale nakonec jsme byli oba spokojení.
Na druhý den, jsme se po obligátní snídani (cornflakesy, vajíčka se slaninkou a párečky a toustíky s marmeládou) vydali na CN Tower. Monstrózní stavba (přes 553 m) na nás čučela už z pěkné dálky. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Vyjeli jsme proskleným výtahem do výšky 346 m a začali se procházet v pozorovatelně věže. Když tu náhle slyším Martina: „Ty vole!!!“, juknu na něj a vidím, jak se kymácí před okrajem prosklené podlahy - největší atrakcí téhle věže. Překonal jsem se tady jako první a vstoupil opatrně, se srdcem v krku, doprostřed podlahy…. Sklo začalo vydávat podivně praskající zvuky a tak jsem ho raději urychleně opustil. Martina jsem dostal vyloženě násilím jenom na okraj skla (při jeho váze to byla docela fuška :o) ). Odpoledne jsme se vydali do čínské čtvrti. Byla pěkná, ale Čína je Čína. Jinak mě docela překvapilo velké množství volně pobíhajících veverek, přeskakujících ze stromu na strom přímo v centru Toronta. Dokonce jsme potkali i mývala, jak si to šinul přes ulici. Odpoledne jsme zamířili do velmistrovy tělocvičny. V téhle tělce jsme si i několikrát v průběhu týdne zacvičili, bohužel nikdy s velmistrem. Dověděli jsme se, že běžné tréninky vede již jen velmi málo. Alespoň jsme s ním tedy po tréninku zašli na večeři. Opět se mi potvrdilo, jak je to slušný člověk, protože nám ani nedal šanci, abychom to zaplatili… No co už… poděkovali jsme a nabídli mu pozvání na příští večeři.
V pátek dopoledne jsme navštívili stavbu Casa Loma, což je napodobenina středověkého hradu či zámku, který byl ovšem postaven torontským zbohatlíkem na počátku 20. století. Takže podvod - ale hezkej…. Kolem půl třetí nás velmistr Pak vyzvednul na stanici metra, přejeli jsme kousek do jeho druhé tělocvičny, kde potřeboval ještě něco vyřídit. Při té příležitosti jsme se pozdravili s jeho paní. Přestoupili jsme do jiného auta a vyrazili do Ottawy. Řídil francouzský mistr Francois a jeli s námi ještě chorvatský instruktor Goran a černoch Abdullah, který zdatně vysvětloval ostatním, co je to GPS… prostě Kanaďani neznaj navigaci. Řidič Francois však nedbal a jel si podle sebe a taky to tak dopadlo. Místo v 18:00 jsme dorazili ve 20:30, seminář končil v devět. Do té chvíle vedl seminář starší mistr Phap Ken Lu. Na zbývající půlhodinku přenechal slovo velmistrovi Pakovi. Potom už jen luxusní ubytko v Ottawě. Hotelový pokoj byl kompletní byt.
V sobotu jsme si konečně zacvičili. Ovšem systém organizace semináře se nám nelíbil. Byli jsme rozdělení na tři skupiny. První vedl sasong Pak Čong-su a věnoval se nácvikům boje. Druhou vedl sonim sahjon Phap Ken Lu a věnoval se vzorům. Třetí vedl sonim sahjon Benny Rivera a věnoval se sebeobraně. Nevýhoda tohoto spočívala v tom, že v malé místnosti všichni tři mluvili naráz a bylo velmi těžké daného učitele vůbec slyšet, o to těžší rozumět jeho angličtině. Já osobně jsem si užil nejvíce elmistra Paka a jeho matsogi s pohybem šelmy. Také mistr Phap byl pro mě přínosem, ovšem nácviky sebeobran s mistrem Riverou mi přišly mnohdy velmi složité a nepraktické někdy až nefunkční. Horkou chvilku jsem si prožil, když si mě velmistr Pak vytáhnul ze skupiny a řekl „Teď vás kopnu, blokujte“. Řekl jsem si tedy, že udělám to nejlepší, co umím. Ovšem než jsem jen stačil cuknout rukou k začátku blokovacího pohybu, měl jsem dvě grandmástrova toljočagi v žebrech a na hlavě. Zvládnul ty dva kopy v necelé půl vteřině. Martin se začal nehorázně smát…
Po tréninku jsme se šli na pokoj připravit na slavnostní banket. Musel jsem si přežehlit trochu zmačkané sako - to byl porod (žehlil jsem podruhé v životě). Hodinu jsem o tom mluvil a hodinu pak žehlil :o) Na banketu bylo kolem 60-ti lidí, asi 6 kulatých stolů po desíti místech. Přijali jsme čestná místa u stolu s velmistrem, mistry a několika instruktory. Nastal čas vzpomínání na etiketu, ale myslím, že jsme neudělali ostudu. Po večeři se zábava malinko rozjela a každý stůl měl zazpívat nějakou píseň. Ovšem zlatým hřebem večera bylo velmistrovo sólo korejské lidové písně Arirang. Zazpíval opravdu čistě a procítěně, a když skončil, zase se tvářil jako by nic… Skromnost dělá tohoto člověka opravdu přirozenou autoritou.
Nedělní dopolední seminář byl mnohem víc tréninkem nežli seminářem. Prostě se cvičilo bez jakéhokoli vysvětlovaní. To bylo pro nás zklamáním… Odpoledne jsme vyrazili zpět do Toronta. Se všemi jsme se rozloučili a já jsem znavený padl do postele a spal čistých 12 hodin, zatímco Martin hrál na netu „kopiníky a lučištníky“.
V pondělí jsme se konečně rozhoupali vydat se k niagarským vodopádům. Autobus nás dovezl ke kasínu (taková fligna na lidi :o) ), ovšem my jsme oba nějaký peníz vyhráli. Pohled na vodopády z věže Skylon byl supr, jen nemuselo být -20°C a fučet vítr. Řeka byla zamrzlá, takže jsme nemohli podniknout výlet lodí, ale i tak to bylo pěkný.
V úterý jsme si zacvičili několik hodin ve velmistrově tělocvičně a večer jsme se ho taky i dočkali. Bohužel měl opět hodně práce v kanceláři, tak jsme jeho a Gorana, který nás odvážel na hotel, alespoň pozvali na večeři. Velmistr je rychlý nejen v boji, ale i v jednání. Ještě jsme neměli dojedeno, když najednou mávl rukou na servírku, vstal a už běžel zase platit. Naštěstí jsem hbitě vyskočil a zabránil mu v tom vlastním tělem, i když to byl asi poměrně riskantní manévr :o) Martin zatím za stálého velmistrova protestování, že my jsme přece jeho hosté, běžel zaplatit. Po večeři jsme se rozloučili a já jen doufám, že se s tímto výjimečným člověkem budu moci ještě někdy setkat.
Tomáš Kuba
FOTOGALERIE K ČLÁNKU